Zápolení - Higuči Ičijó

Bílý ďáblice, kdopak jim asi to přízvisko dal? Padá tu na člověka hrůza nejhlubšího podsvětí, jak však rozpoznat tu záludnou propast? Kdo ale jednou zaslechl, jak se oběti utápí v krvavém moři a jsou hnány trnitými horami dluhů, tomu sladké volání "Jen pojďte, pojďte k nám" zní jako příšerný skřek stvůr, sápajících se po kořisti. Ale i ony se zrodily z matčina lůna, přidržovaly se jejího prsu, roztomile žvatlaly a natahovaly ruce po cukroví, nechávajíce bankovky bez povšimnutí. V jejich nynějším řemesle není místa pro upřímnost, ale před jedním ze sta se přece jen ze svého neštěstí vypláčí.

Štěstí ve stínech - Lynn Flewelling

Seregil netrpělivě mávl rukou. "Dostat tě ven bylo vzhledem k okolnostem tvého zajetí to nejmenší, co jsem mohl udělat. Ale teď mluvíme o tom, co chceš ty, Aleku, a nejen zítra, nejen příští týden. Čestně, opravdu hodláš strávit zbytek života kydáním hnoje ve stáji pro nějakého tlustého hostinského ve Wolde?"
Alek zrozpačitěl. "Nevím. Jediný život, který znám, je lov a kladení pastí."
"To je další důvod, proč toho nechat!" prohlásil Seregil a šedé oči mu plály nadšením. "Kolik že ti je let?"
"Šestnáct."
"A ještě nikdy jsi neviděl draka."
"Víš, že ne."
"No, já ano," řekl Seregil a znovu se vyšvihl do sedla.