Zabiják hostů.
Se zřetelností halucinace cítil v pravé pěsti tvrdost dávno odloženého jílce dýky, znovu vnímal první zachvění a poddajnost, když ostří zajelo do Hamanovy…
Znal jsi ho. Měl jméno. Tohle byl hlas jeho otce, naplněný znechucením.
Dhymir í Tilmani Nazien.
Zabiják hostů.
…do hrudi Dhymira í Tilmani Naziena… před tolika nocemi, roky a zabitími. V tom pocitu byla jakási obscénní jednoduchost. Jak je možné, že usmrtit člověka bodnutím stálo méně námahy, méně síly než vyřezat značku do desky stolu v krčmě?
S touto myšlenkou se vrátila stará nezodpověditelná otázka: Co ho přimělo vytáhnout nůž, když mohl stejně dobře utéct? Jediným úderem vzal cizí život a úplně změnil vlastní. Jediným úderem.
Se zřetelností halucinace cítil v pravé pěsti tvrdost dávno odloženého jílce dýky, znovu vnímal první zachvění a poddajnost, když ostří zajelo do Hamanovy…
Znal jsi ho. Měl jméno. Tohle byl hlas jeho otce, naplněný znechucením.
Dhymir í Tilmani Nazien.
Zabiják hostů.
…do hrudi Dhymira í Tilmani Naziena… před tolika nocemi, roky a zabitími. V tom pocitu byla jakási obscénní jednoduchost. Jak je možné, že usmrtit člověka bodnutím stálo méně námahy, méně síly než vyřezat značku do desky stolu v krčmě?
S touto myšlenkou se vrátila stará nezodpověditelná otázka: Co ho přimělo vytáhnout nůž, když mohl stejně dobře utéct? Jediným úderem vzal cizí život a úplně změnil vlastní. Jediným úderem.
Po událostech v Plenimaru na tom Seregil není zrovna nejlépe. Ztráta blízkého přítele ho hluboce zasáhla, a ani jeho konečné sblížení s Alekem a navázání mileneckého vztahu nedokázalo jeho srdce zcela zhojit. Oba se proto dočasně uchýlili do náruče venkova, kde mimo všechny intriky, politikaření a hlavně zabíjení tráví volný čas poklidným způsobem. Ne všechna přání jsou však vyslyšena.
Válka s Plenimarem se pro Skalu nevyvíjí dobře. Skalská vojska jsou neustále zatlačována zpátky, Mycena hrozí změnou stran a jako by toho nebylo dost, je královna vážně raněna a vlády se dočasně možná až příliš pevnou rukou ujímá její nestarší dcera Phoria. Jedinou nadějí Skaly je získat silného spojence, který by zhoupl misky vah v jejich prospěch. Takovým spojencem by mohli být elfové, neboli Aurënfaiové. Dlouhá léta izolační politiky Aurënenu a pochroumané vzájemné vztahy však vyžadují opatrnou politiku. Královna proto do země elfů vysílá princeznu Kliu, čaroděje Thera a hlavně pak jakožto poradce a divoké karty Seregila s Alekem. Pro Seregila to znamená jediné. Musí se vrátit zpět do země, z níž byl vypovězen, postavit se všeobecnému nepřátelství a čelit starým vinám.
Dojmy
Kvalita Nočních běžců je bohužel spíše sestupná. Zrádcův měsíc, třetí díl série, je totiž zatím tím nejhorším a nejsem si jistá, zdali pro mě není i posledním. Základním kamenem úrazu je absence téměř všeho, co příběh dělá příběhem, co v Nočních běžcích odpoutávalo pozornost od nedostatků a co by alespoň trochu zaujalo.
Začneme drobnostmi. Seregilův vztah s Alekem se koncem druhého dílu dostal do své finální podoby a zde už oba vystupují jako milenecký pár se vším všudy. Co však mělo být vyvrcholením jejich vztahu, je oba připravilo téměř o všechnu chemii, která mezi nimi dříve fungovala a která hrála na citlivou strunu čtenářovu. Ráda bych jim přála spokojené spolužití a mírumilovnou lásku až do konce jejich dní, jenže ve vakuu Zrádcova měsíce ztráta jedné z nejdůležitějších věcí z prvního dílu a stále dost důležité složky z dílu druhého působila jako poslední hřebíček do rakve.
Snad by se dalo uznat, že hlavní citovou roli ve Zrádcově měsíci hrálo spíše Seregilovo svědomí a jeho vyrovnávání se s činy, které v minulosti spáchal. Je zde pár scén, kdy je vám zloděje líto a kdy se jeho psychika nenachází v nejstabilnějším rozpoložení. To jsou však světlé a poměrně vzácné okamžiky uprostřed ničeho. Byť se ve své domovině poměrně často potýká s otevřeným nepřátelstvím, většina těchto scén vyznívá ploše a po čase se začnou opakovat. Hlavní vinu na tom nesou papírové vedlejší postavy, které jednají až bolestně šablonovitě. Nejen že většina postav má jen jednu vlastnost, ony tu jednu vlastnost sdílejí s celými svými rody. Zástupci Seregilovi rodiny jsou prostě laskaví, Hamani prostě nepřátelští, Akhendi prostě uzavření a Ulan í Sathil of Viresse prostě vychytralý. Není těžké si s členy rodu spojit klíčovou vlastnost a tím si i odvodit jejich následnou interakci se Seregilem, potažmo Alekem. Jakékoliv střety tak postrádají dynamiku a jsou snadno předvídatelné.
Slabší komparz v sérii však není nic nového a člověk se vždycky mohl odreagovat druhou charakteristikou hlavních aktérů – jejich profesí. A tady máme opět problém. Seregila s Alekem nám totiž profesionálně vykastrovali. Plížení, pronásledování, vloupávání se – všechny ty věci, které z nich dělaly kladné postavy s otazníkem a které je dříve dostávaly do největších nebezpečí, se rovněž omezily na nejnutnější minimum. Soubojů a okamžitých ohrožení je zde pak ještě méně. Člověk se až musí ptát, co vlastně celou tu dobu dělali, když se zřejmě nedostalo na žádnou z jejich obvyklých aktivit. Odpověď je jednoduchá a hlavně nudná. Objevovali a obdivovali Aurënen.
Ony se totiž nevypařily jen drobnosti ale téměř i jakýkoliv příběh. Na začátku oba s Kliou, Therem, Bekou a několika vojáky přijedou do země Aurënfaiů a od té chvíle začíná jedna obsáhlá a nekonečná přednáška o Aurënenu a jeho obyvatelích. Záhy jsme konfrontováni s nesmyslně dlouhými a nepřehlednými jmény, které komplikují orientaci v postavách, se stejně obsáhlým seznamem rodů, z nichž většina není pro další události nijak důležitá, a s historií, jež by jistě byla zajímavá, kdyby nám byla podávána v rozumné míře a ve správný čas. Už ve Štěstí ve stínech bylo Seregilovo vykládání příběhů a poučování trochu za hranou vhodného množství, ale dalo se mu to odpustit, protože zbylo dost místa pro příběh. Zde se však autorka zcela utrhla ze řetězu a víc jak polovinu knihy nechala všechno stagnovat. Jen putujeme po městě a posloucháme příběhy a dávné historie, vzděláváme se v kultuře, sedíme na zadku a nic neděláme.
Hlavní zápletkou je přitom vyjednávání mezi Kliou a aurënskými představiteli. To je nakonec odsunuto kamsi do pozadí jako naprosto nepodstatné a přes všechno to politikaření a snahu se diplomaticky domluvit a v míru rozejít, nám nezbyl nikdo, kdo by byl jasným nepřítelem, proti němuž by se mohlo bojovat a který by donutil sjednotit síly a ukázat odvahu a odhodlání. Plenimar, kdysi mocný a obávaný nepřítel, je zde jen nejasným stínem někde za mořem a jeho místo nikdo nezastoupil. Později se sice dočkáme problémů, které věci uvedou do pohybu, avšak jen líně a neochotně, aniž by bylo jasné, kam se vlastně směřuje. Napětí, akce a dobrodružství jsou zde spíše vysloužilými důchodci než reky v plné síle a vyvrcholení je opět z větší části výsledkem náhody než promyšlených činů. V závěru nám tedy vše vyznívá kamsi do ztracena.
I přes mnohé výtky u prvních dvou dílů jsem knihy přečetla relativně bez problémů, protože jde o rychlé a svižné čtivo. Zrádcův měsíc se však již dostal za hranici snesitelnosti a polovinu stran jsem přečetla pomalu z donucení, s touhou mít to konečně za sebou a vrhnout se na něco lepšího. Nefunguje tu zhola nic a chybí nejdůležitější složky příběhu – děj a cíl, k němuž by se směřovalo.
| Série: Noční běžci (díl 3.) Překlad: Hana Vlčinská Nakladatelství: Fantom Print Rok vydání: 2011 | 45 % |
Žádné komentáře:
Okomentovat